Florence + The Machine / Dublin / 2018

24. november 2018 at 9:49 | Patw |  FLORENCE + THE MACHINE
Florence. Florence nepatří do žádné kolonky, Florence je svá, jedinečná. A naprosto fantastická. Po mém prvním zážitku na koncertě Florence and The Machine před třemi lety byl tak velký zážitek, že bylo jasné, že se na Florence (a její mašinu) půjdu opět podívat.


A tak jsem čekal na nové a aktuální album Hugh As Hope, které vyšlo na konci června tohoto roku. Lístek na koncert byl ale doma už od 30. května, uloven ve fanouškovském předprodeji, a v době, kdy z onoho alba byla známé jen písně Sky Full of Song, který vyšel na krásném vinylu v rámci Record Store Day a pilotní singl Hunger. Samozřejmě to ale nehrálo hru, lístek na Florence jsem chtěl a s velkou radostí získal. Pak ale přišel trochu šok, kdy vyšla píseň Big God. Lekl jsem se, protože už bylo jasné, že toto album nebude druhé Ceremonials, Florence se vracela ke kořenům a zvolnila, a to hodně, a to jsem od Florence nečekal.

Přiznám se, že jsem se alba High As Hope bál. Album Ceremonials bylo mé nejoblíbenější. Hlasité bubny, mnohočlenný orchestr, dramatická atmosféra, epické album (se slabšími momenty, ale stále dokonalé album). Po rockově laděném How Big, How Blue, How Beautiful jsem nečekal návrat Florence a harfy. Když poté Florence poprvé živě představila dvě nové písně z nového alba, písně Paticia* a 100 Years, zasekl jsem se protože ani jedna skladba se mnou nic nedělala. (*Patricia je naprosto perfektní skladba až s nebesky znějícím outrem: It's such a wonderful thing to love.) Naštěstí, mé vyděšení bylo zbytečné. Velmi zbytečné, protože album se mi dostalo pod kůži až tak hodně, že High As Hope je mé nejoblíbenější album a trávil jsem léto doporučováním tohoto alba lidem kolem sebe, a někteří si ho i poslechli. Nejdéle mi trvalo dostat se do písně South London Forever. Nelíbila se mi na první, na druhý a ani na ten třetí poslech až jsem jí radši ani neposlouchal. Jenže pak jsem si ji pustil a dodnes je jednou z nejoblíbenějších od Florence vůbec. Vřele doporučuji její poslech!


A tak se High As Hope stalo soundtrackem léta 2018 a já se těšil na koncert víc a víc až nakonec byla doba jít si ten koncert užít. Takže, kdo by chodil do školy na dvě hodiny, když mohu jít k aréně? V jednu hodinu odpoledne jsem dorazil před Dublinskou 3Arénu kde ve frontě bylo už deset lidí. Neměl jsem chuť jít mezi ně. Neměl jsem na to náladu a tak jsem šel do kavárny na kafe. A dal jsem si rovnou dvě latte až jsem si řekl, že je na čase jít do fronty. Byly přesně tři hodiny. Chtěl jsem první řadu a to znamená jít si něco vystát. Zařadil jsem se do fronty přímo za jednu dívku z Ameriky, se kterou jsem se hodně rychle dal do řeči, a společně jsme kecali vlastně až do půlnoci. Ve frontě jsme se poté zakecali s klukem z Francie, z klukem z Belfastu a dvojicí z jiné části Irska. A začalo odpočítávání. Půl čtvrtý, půl pátý, půl šestý... ještě hodina. Foukal studený vítr, do toho začalo pršet. Byla nám všem zima, byli jsme unavení, ale natěšení a všichni nervózní protože všichni chtěli první řadu.

Půl sedmá. Aréna se otevřela pro návštěvníky. Namířil jsem si to s lístkem v ruce k paní, ale byl jsem předběhnut. Tak jsem se hned vydal k pánovi, který měl u sebe jen jednoho člověka. Píp. Pípl můj lístek a rychle dovnitř. Lidé, co se do arény dostali přede mnou nebyli zdejší a běželi úplně někam jinam. Takže, když jsem se dostal do arény, byl jsem tam první. "Neutíkat, neutíkat!" Slyšel jsem varování všudepřítomných zaměstnanců arény. Takže rychlou chůzí jsem si to došel do první řady. Podržel jsem místo dívce z Ameriky, a hned vedle ní přišel kluk z Belfastu. Kluk z Francie stál za námi. Perfektní! Nadšení bylo všudypřítomné. Všichni jsme byli nadšení, že jsme uvnitř, že jsme v první řadě, že je to tady, jsme pár hodiny od toho vidět a slyšet Florence která nám bude na dosah!

Předskokani WET

Jenže nejdříve jsme museli čekat. A to znamená, že jsme měli devadesát minut než na podium vyjde předskokan v podobě indie popového tria Wet. Když se Wet objevili na pódiu přesně v osm večer dával jsem jim šanci, jenže po třech písních jsem to vzdal. Každá píseň zněla stejně, ale to by problém nebyl. Říkal jsem si to o vícero umělcích, že jejich písně zní stejně a přesto jsem si je pak oblíbil. Jenže Wet měla jiný problém. Vystupování jejich zpěvačky bylo prostě nezajímavé. Kelly, jak se jmenuje, působila jak kdyby vystupovala za trest. Sice se párkrát během pauz mezi písněmi usmála, ale to třicet minut monotónního projevu opravdu nezachrání. Takže titul nejlepšího - tedy nejlepších předskokanů patřící skupině Walk The Moon stále nebyl překonán.

Kapela se na pódiu objevila patnáct minut po deváté večer a Florence přišla jako poslední za tonů písně June. "Hold on to each other" znělo celou arénou a stejně jako píseň i atmosféra na místě gradovala. Florence během tří minut navnadila pomalu na maximum a jen to maximum držela během celého koncertu. Následovala dokonalá Hunger a Florence byla ve svém neposedném živlu, začala běhat ze strany na stranu, točila se, skákala a celé publikum jí z ruky zobalo. To je krása takovéto show, když se umělec baví, baví se i publiku, když umělec skáče, skáče i publikum a všichni se navzájem doplňují energií. Florence k nám poté poprvé promluvila. Její hlas je sice jako zvon, když zpívá, ale když mluví, je jemná, tichá a nervozní a sama to o sobě řekla.
 

Paloma Faith - 3Arena, Dublin 24. 3. 2018

26. march 2018 at 17:45 | Patw |  Paloma Faith
Paloma Faith se po delší (mateřské) pauze vrátila loni na podzim s novým albem The Architect. Předobjednání alba mi zajistilo nejen podepsané album (a vinyl!) ale také předprodej lístků na její Dublinský koncert konaný ve 3Arena a zároveň jejím posledním koncertem v rámci arénového turné než se přesune na letní venkovní show. Bylo tedy jasné, že ačkoliv není se čeho bát, využiji předprodeje a hned v hodný okamžik jsem si koupil lístek na stání.


Konec března se díky vysoké blížil nepozorovaně a velmi rychle. Takže ani nevím jak se mi povedlo neprožívat tuto nadcházející událost týden dopředu. Ale najednou tu byl pátek, den před koncertem a únava ze školy mi pomohla dobře se vyspat na sobotní koncert.

Neplánoval jsem hodiny čekat u arény, pamatuji si na koncert Palomy v Dublinských Iveagh Gardens ve 2015. Lidé přicházeli doslova až na otevření bran. Ale z domova jsem rozhodně nechtěl odjíždět odpoledne, však on se v centru Dublinu člověk pár hodin zabaví. Takže po menším občerstvení a u svého druhého latte sedím ve Starbucks u arény a sleduji dění před arénou. Občas se objeví nadšení koncertující, ale když vidí, že u arény ještě nikdo není jdou dál (a nebo spíš vlastně zpět k tramvaji a nebo po okolí arény).

Nervozní jsem začal být, když pracovníci arény začali stavět bariéry. Hodiny ukazovali pět hodin. Aréna se otevírala na půl sedmou. Mám ještě hodinu a půl. Ale i tak jsem pomalu opustil své místečko ve vyhřátém Starbucks a razil si to do studeného větru venku. Bylo půl šesté a já pomalu ale jistě zalezl do postaveného hada ve kterém jsem byl jako první.

V ten moment jsem si říkal, že na tohle už nemám. Být půl dne v Dublinu, když z domova jsem mohl klidně až ve tři hodiny a v pohodě bez stresu bych se dostal na stejné místo. Ale nejen na Palomu. Mám tohle zapotřebí? Je jasné, že na velké koncerty oblíbených umělců jako Madonna či P!nk půjdu k aréně už v šest ráno a budu čekat, ale má to u jiných smysl? Co takhle jít si sednout? Užít si show s tím, že se nebudu muset bát, že budu dvě hodiny potřebovat na záchod? Nebo, že si budu moci koupit pití krátce před show? Nebudu se tlačit, nebudou mě bolet nohy? Možná už jsem na to starý, napadlo mě.

A zatímco stojím ve frontě, která je tvořená jen mnou, objevili první návštěvníci. Čtyři starší páni. (No dobře, staří páni. Milost stranou - předběhli mě!) A tak tam stojím v tom hadu ze železa a říkám si, jak je možné, že jsem tu byl první a najednou jsem na třetím místě. Klid. Oni až otevřou bariéru tak je raz dva předběhnu. Ale i tak mě to štvalo. Nejel jsem do centra Dublinu ve dvanáct hodin, netrávil šest hodin čekáním, nepil dvě latté po Dublinu a ve Starbucks s láhví vody jen pro to, aby mě nakonec předběhli důchodci. (Nic proti starším občanům, jen mě v ten moment vytočili.) A tak tam stojím, snažím se být cool, další lidé pomalu přichází, a mezi tím poslouchám pány jak si povídají. A v tom jsem se zděsil.

Jakmile začali probírat koncert Demi Lovato zděsil jsem se. Je tohle má budoucnost? Čeká mě tohle? Bude mi šedesát, a budu stát s bandou teenagerů ve frontě na koncert jen abych mohl být v první řadě na koncertu zpěvačky, která by mohla být mou vnučkou? Brr.

Předskokan XamVolo

Půl sedmá se blížila, bariéra šla stranou, rychle jsem obešel pány a hurá do arény. Píp. Lístek. Dveře. Rychlá chůze. Druhé dveře. Už jsem vevnitř. "Jste sezení nebo stání?" Stání. Takže honem do dalšího hada, rychlé nasazení náramku a hurá vpuštění na plac.

Jak je možné, že se ten pán dostal přede mě? Byl jsem tam první! No to není možné! A zabral mi místo. Pitomé náramky. Kdyby se člen ochranky nesnažil nalepit mi to na ruku co nejuhlazeněji (vážně, jindy, když dostanu na ruku náramek, jsou rádi, že to nějak nalepí a já rád, že náramek drží, ale tento zaměstnanec mi to nalepil šetrně tak, aby náramek vypadal co nejlépe, aby nic ze stran nečouhalo ven. Děkuji. I mé OCD je spokojené, ale sakra, právě mě předběhli dva staří páni.) A tak jsem si došel k místu u pódia. Nebyl to přímo střed, ale stále jsem byl uprostřed dění. Klid, dýchej. Tohle jsem chtěl. Chtěl jsem být v první řadě a jsem tam. Už jen čekat.

Show měla začít v osm, ale počítal jsem s tím, že v osm začne předskokan XamVolo. Ale ejhle, ono je půl osmé a XamVolo se právě objevil na pódiu se svou kapelou. Přemýšlel jsem nad tím, že bych mohl udělat rating všech předskokanů, které jsem viděl. Hezky je seřadit od nejlepších po nejhorší. Kam by se zařadil XamVolo? No na první místo by neměl ale na konec bych ho taky nedal - myslím si, že nejhorší předskokan, kterého jsem zažil, jen tak nic nepřekoná. Zazpíval šestí písní, z toho jedna položka byl cover písně Crazy (Gnarls Barkley). Vadilo mi na něm, že měl sluneční brýle. Ale tak je to jeho image, je to umělec, ok. Ovšem když mluvil k divákům a řekl, že nás nevidí, protože má sluneční brýle (duh!) řekl jsem si, že kdyby si je sundal asi by viděl líp. No nic.


Krátce kolem 20:25 začalo hrát intro namluvené Samuelem L. Jacksonem a dvě minuty na to se Paloma objevila na pódiu s písní The Architect. Byla tam. Byla tady! Byla přímo přede mnou a vypadala naprosto dokonale.

Kathy Griffin - Vicar Street, Dublin

11. november 2017 at 12:14 | Patw |  Stand Up

30. května komička Kathy Griffin provedla svůj nejbláznivější kousek. Zapózovala s Halloweenskou maskou aktuálního Amerického Prezidenta (aneb jak ho Kathy nazývá 'The Accidental President') Donalda Trumpa. Na tom by nebylo nic špatného, kdyby celá maska nebyla pokrytá kečupem a nevypadala jako utnutá hlava hlavy státu. Toto neušlo samotnému Trumpovi, který se rozhodl jednat na Twitteru. To vše se stalo během doby, kdy Kathy byla na svém velkém stand-up turné napříč státy. Dvacet čtyři hodin po zveřejnění této fotografie Kathy přišla o všechna zbylá vystoupení, o sponzory a velké (i malé) přátelé, které v Hollywoodu i mimo něj měla. "Však si chtěla být slavná, tady to máš! Teď tě zná celý svět!" - reagovala na její čin zpěvačka a velká kamarádka Cher.

Po třech měsících během kterých Kathy Griffin byla pod federálním vyšetřování a nemohla opustit státy, se nakonec vydala do zahraničí. A to na světové turné vtipně pojmenované Laugh Your Head Off World Tour, které je - o čem jiném - než o tom, co se dělo po zveřejnění té (ne)slavné fotografie. Však i propagační tour plakát je pomalu stejný jako ona fotografie, jen se Kathy už nemračí, a místo hlavy/masky prezidenta drží ve své ruce zeměkouli.

Musím osobně přiznat, že jsem z jisté části rád, že se Kathy tento kousek "povedl", ačkoliv to nemůže být vůbec příjemný. Osobně jsem fanouškem Kathy již šest let, a během posledních šesti let Kathy Ameriku pomalu neopustila, protože vystoupení se jí tam prodávala, a Kathy neměla moc důvodů aby vycestovala se svými sprostými vtipy (aneb "my dick and pussy jokes" jak sama říká) do zahraničí. Takže z malé sobecké části jsem rád, že ji tento incident takřka donutil zkusit to mimo Ameriku a zastavit se tedy i v Irském Dublinu.

V neděli 27. srpna Kathy oznámila své turné a pamatuji si své nadšení, když se na seznamu objevil i Dublin! Konečně po šesti letech, už jsem si říkal, že jí snad ani nikdy neuvidím, a ona mi přijede přímo pod nos. Bylo jasné, že půjdu. A tak jsem prvního září stál před obchodem a čekal až otevřou abych si mohl koupit lístek. Bylo mi jasné, že se na Kathy nepohrnou davy lidí, takže jsem přišel krátce před otevřením. Ale hned poté, co obchod otevřel a já si řekl o lístek, mě polil studený pot, když mi po třech minutách bylo oznámeno, že lístky nejsou na seznamu a show se tedy musí prodávat jen online. 'A sakra!' řekl jsem si. Už jsem v telefonu hledal kontakt na Ticketmaster, abych si přinejhorším koupil lístek po telefonu, ale než jsem vytočil číslo, ještě jsem se radši jednou zeptal, zda náhodou se přeci jen na seznamu neobjevila i Kathy. Byla tam. Uf. Z obchodu jsem tedy nakonec odcházel s lístek v kapse a to ke stolečku ve druhé řadě, hezky uprostřed. Hurá!


A pak nastal Den D. A já věděl, že to nebude jen dlouhý den, ale že to budou hned dva dlouhé dny. Ráno do školy, večer do divadla, kolem druhé příjezd domů, a hned vstávat nanovo brzy ráno abych se dostal včas do školy do Dublinu. Každopádně zpět ke dni D.

Zatímco škola mi skončila o hodinu dřív, poté, co jsem dopsal test, měl jsem dost času procházet se po Dublinu. A tak jsem se zastavil v jednom knihkupectví, ve kterém jsem ještě nebyl a procházel se tam pomalu hodinu a půl, protože tam toho měli mraky! Dvě rozsáhlá parta knih (ale aspoň jsem si odnesl knihu do školy). Poté jsem se stavil na jídle, a po šesté hodině si to namířil k divadlu Vicar Street. Když jsem dorazil k divadlu dal jsem si ještě čaj, a poté si to namířil do divadla, které otevřelo pro lidi se vstupenkou část s barem, kde jsem si dal jeden drink a colu, a pak seděl u velkého krbu, který je hned vedle baru. Nádherné místo!


Část divadla kde je pódium se otevřela patnáct minut před samotno show. Přípravy se musely pravděpodobně prodloužit, protože Kathy dorazila se zpožděním (jak nás pak informovala během show) z natáčení Skavlan show v Londýně. Když jsem se usadil na svém místě nemohl jsem věřit jak blízko jsem. Naprosto perfektní místo a já se s každou minutou těšil víc a víc. Říkal jsem si, že jsem na tento moment čekal pomalu (ne-li přímo) šest let. Ne a ne se Kathy dostat do Irska a najednou jsem seděl tak blízko jejího mikrofonu. Za pár minut bude tady!

Všiml jsem si jak je stojan na mikrofon nízko. Říkal jsem si, že musí být vážně malá. Ona i v televizi vypadá miniaturně, ale říkal jsem si, že bude asi hodně drobounká, když mikrofon nebyl umístěný vysoko. A jak šla jedna minuta za druhou, narůstala i má radost, že ta show za chvilku začne. A pak jsem si všiml světla baterky v zákulisí.

Seděl jsem v takovém úhlu, že jsem viděl skrz mezeru mezi dvěma černými závěsy na straně podia. Na pódium se šlo z patra, takže jsem viděl světlo z baterky jak svítí na schody a nějaké kroky. Poté na scénu vyšel její přítel/manažer a připravil jí sklenici a dvě láhve vody na stoleček na pódiu, ujistil se, že tam má vše, co potřebuje, a celé divadlo ztmavlo, na podiu začalo hrát pětiminutové intro které Kathy má umístěné na svém Facebooku.

Vše začíná sestřihem reportáží mapující dění po zveřejnění oné fotografie, střih a Kathy nahradila Taylor Swift v klipu a vesele si zpívá "Look what you made me do, Look what you just made me do!" A pak informativně oznámí, "Kathy can't come to the phone right now. Why? Oh, 'cuz she's on a world tour!" A do toho se spustí nadupaná "Get ready to work bitch!" a skvělé intro hraje dál. Na závěr intra se ozve mužský hlas, který Kathy uvádí a ona vybíhá na podium, otočka, úklon, napravo nalevo, otočka, nadzvednutí sukne, a hezky ke stolečku a mikrofonu.


 


Robbie Williams / Dublin - Aviva Stadium / 17. 6. 2017

18. june 2017 at 22:09 | Patw |  ROBBIE WILLIAMS


Když Robbie Williams oznámil vydání nového alba a turné bylo jasné, že jakmile zavítá do Dublinu půjdu se na něj podívat. Kdo by nechtěl jít na Robbieho a zažít tu silnou atmosféru jeho koncertů? Takže jakmile oznámil, že se s The Heavy Entertainment Show Tour zastaví i v Dublinu koupě lístků byla jasná. Bohužel, to nebylo tak lehké jak se zdálo.

Lístky na Robbieho měli jít do prodeje od desíti hodin. Bohužel Irský Ticketmaster si řekl, že to začne prádávat dřív a já nakonec místo koupě lístků na stání sehnal lístky na sezení. Ale nestěžoval jsem si, lístek na koncert, který byl vyprodaný během hodiny (50 tisíc lístků) jsem měl doma a už stačilo jen čekat.

Tím, že jsem měl sezení tak jsem se nemusel do Dublinu hnát brzy ráno jak to jinak mám ve zvyku. A zatímco jsem měl nasednout na autobus v půl druhé odpoledne, nakonec jsem byl v autobuse až o hodinu později, protože jako naschvál autobus prostě nedorazil. Autobus hned plný a další lidé jen a jen nastupovali po cestě. U některých bylo očividné, že jdou také na koncert. To šlo také poznat na zastávce tramvají, protože takové fronty jsem tam ještě nezažil a stejně jako já, všichni si kupovali lístky k nádraží, od kterého se Dublinskou vlakovou linkou dostal člověk přímo ke stadionu.


Nemusím asi říkat, že bezpečnostní opatření byla vysoká a přísná, policie (tedy Garda) na každém kroku, vojáci se samopaly a ženám ochranka kontrolovala obsah kabelek. Batohy a jiné tašky byly úplně zakázany.

Megan Mullally & Nick Offerman / Dublin 2016

7. september 2016 at 22:37 | Patw |  Stand Up
Když jsem před deseti lety začal sledovat seriál Will & Grace a zamiloval si vedlejší postavu Keren Walker, která celou show kradla pro sebe (v tom dobrém smyslu slova), nevěřil jsem, že by se mi Megan Mullally (představitelku Karen) podařilo někdy vidět naživo. A tak roky šly, a Megan na mě po letech vyskočila v jiné show a to v Parks and Recreation, kterou jsem začal sledovat kvůli Amy Poehler, kde se Megan objevila jako Tammy číslo 2, aneb žena postavy Rona Swansona, kterého ztvárnil Nick Offerman (manžel Megan i ve skutečném životě). Takže když tato manželská dvojice vyjela na komediální turné 'Summer of 69: No Apostrophe', a ohlásila show v Dublinu okamžitě jsem věděl, že lístek musím mít.


Co od této show vůbec čekat? Nevěděl jsem. Zaznamenal jsem pár recenzí, ale nečetl jsem je. Nechal jsem se překvapit a víceméně pak očekával divadelní představení s hudbou, zpěvem a nějakým vyprávěním. O to překvapenější jsem byl, když jsem vešel do divadla a viděl na pódiu místo kulis jen dva stojánky na mikrofony, stoličku, ukulele a kytaru.

Před show divadlem zněl playlist aneb mix jazzu a blues písní, který byl nečekaný, ale zněl skvěle. Show začala krátce po osmé hodině. Před samotnou show bylo oznámeno, že je zákaz focení či natáčení. To by mě moc nezastavilo, ale čtyři metry ode mě stál bodyguard, který hlídal schody vedoucí z pódia. Nakonec ani to mě stejně nezastavilo. Za velkého aplausu na pódium přiběhl Nick s Megan na svých zádech. Několikrát s ní oběhl pódium, napravo, nalevo, zavrtění uprostřed a pak Megan slezla z jeho zad. Ještě dvě minuty po tomto začátku celé divadlo tleskalo a řvalo.

Amy Schumer - Stand Up - 26. 8. 2016

27. august 2016 at 11:47 | Patw |  Stand Up
Amy Schumer mi přesně před rokem utekla přímo před nosem. V Irském Dublinu se loni v létě zúčastnila promítání svého filmu Vykolejená společně s režisérem Juddem Apatowem i s herečkou komičkou Vanessou Bayer. Chtěl jsem se tohoto speciálního promítání také zúčastnit, ale letenka byla booknutá a mě o pár dní tato akce minula. O to větší radost jsem měl, když Amy oznámila své první světové Stand Up Tour, které nezačalo nikde jinde než právě v Dublinu. "First night, motherfuckers!"


Amy Schumer jsem začal sledovat dřív, než nastal její velký průlom v Hollywoodu, a měl jsem tedy to štěstí sledovat jak jí vše začalo vycházet. Třetí série jejího sketchového seriálu Inside Amy Schumer měla co epizodu to téma o kterém se následující týden hojně diskutovalo nejen na internetu, protože Amy prostě uhodila hřebíček na hlavičku a podala to vtipnou formou. K tomu ještě onen úspěšný film Vykolejená, který napsala, a její Hollywoodská hvězda začala stoupat. HBO Speciál v podobě Stand Upu také není k zahození. I když já preferuji její "první" stand up nazvaný 'Mostly Sex Stuff' (v českém překladu od Comedy Central jako 'Převážně o sexu'). A její nová debutová kniha? Bestseller, první místo New York Times a to nemluvím o tom, že se o tu knihu vydavatelství doslova prala, až to musela vyřešit tajná aukce. Takže ano, Amyina hvězda stoupá a já jsem rád, jsem fanoušek. Už tedy víte, proč jsem si jí v Dublinu nemohl nechat ujít?

Beyoncé / The Formation Tour / 9. 7. 2016 - Dublin

10. july 2016 at 15:57 | Patw |  Beyonce


Šuškanda ohledně nového turné Beyoncé započala týden před její účastí na SuperBowlu, kde jako host doprovodila skupinu Coldplay. Během toho týdne se šuškalo, že Beyoncé začíná rezervovat stadiony pro své nadcházející turné. Den před vystoupením na SuperBowlu byl zveřejněn nový song i video Formation a den po SuperBowlu opravdu oznámila své světové turné a na seznamu nechyběla ani zastávka v Irsku. Bylo to jasné - řekl jsem si - musím jít!

Už v minulosti jsem na Beyoncé chtěl jít. Když na konci roku 2013 nečekaně vydala své eponymní album a prodloužila své již běžící turné měl jsem v plánu jít se podívat na jednu ze čtyř show, které se v Irském Dublinu konaly. Bohužel to nevyšlo, a ačkoliv na přidanou čtvrtou show lístky byly k dostání, já si to rozmyslel s tím, že příště... a to příště právě nastalo.

Lístky šly do prodeje v pondělí 15. února. Zrovna v ten den mrzlo. Hrozně mrzlo. Takže vylézt z postele v šest ráno abych mohl stát u obchodu byl nadlidský výkon. Ale je to Beyoncé a zájem lidí byl. Takže jsem vstal. A pak dlouhých devadesát minut mrzl před obchodem. Devadesát minut není tolik... No není, ale v té zimě se to zdálo jako věčnost! Po zbytek dne jsem necítil svá chodidla.


Když jsem dorazil k obchodu bylo přede mnou sedm lidí a po mě začali pomalu přicházet další. První lidi ve frontě přišli k obchodu již v půl sedmou ráno! V tom mrazu! Ugh. Samotné lístky se začaly prodávat v devět hodin a krátce po deváté jsem viděl jak paní v obchodě - před kterým jsem stál - začala tisknout první lístky. Tiskla, tiskla a tiskla dál, rozhodně nepřestávala. Bylo to uvolňující vidět, že tiskne hromadu aby na nás lístky zůstaly. Pravdou je, že lístky na sezení byly k dostání ještě k večeru ale také jde o více jak sedmdesát tisíc sedaček - když jde o koncerty - ale stání bylo pryč do dvou hodin. Nejdřív do obchodu pustili první šestici lidí, a poté jak lidé se svými lístky odcházeli pouštěli další. Když jsem se tedy dostal do obchodu a zjistil, že lístek na stání tam na mě čeká byl jsem šťastný. Beyoncé byla v kapse.


Pár dnů před koncertem to vypadalo, že na žádný koncert nepůjdu ale naštěstí plány vyšly tak dobře, že jsem stihl vše, co jsem si na tu sobotu naplánoval a v půl páté jsem jel do Dublinu směr stadion Croke Park. Na místo jsem dorazil kolem půl/tři čtvrtě na osm (takže i po předskokankách, což mi ale vůbec nevadilo...) a došel jsem si mezi lidmi do hezké řady cca deset metrů od konce catwalku.

První, co mě dostalo byla samozřejmě velikost toho místa. Ten stadion je prostě obrovský. Už když se k tomu stadionu jen jde tak to prostě křičí svou velikostí. No horší to bylo tam, když už jsem stál na místě v kolem ta ohromná stavba. No nic. Ovšem, mluvíme-li o té velikosti, co mě ještě hodně překvapilo byla samozřejmě ta její obrovská obrazovka aka otočná krychle, která na fotkách i videích vypadá monstrózně, ale ve skutečnosti je ještě monstróznější. A právě díky té obrazovce lidé i úplně vzadu měli z show hodně.


Where to go next