Florence + The Machine / Dublin / 2015

11. september 2015 at 16:32 | Patw |  FLORENCE + THE MACHINE
Od roku 2010, kdy jsem se stal oficiálním fanouškem Florence + The Machine na celý život, jsem měl poprvé možnost zažít tuto kapelu na vlastní oči i uši. A koncert to byl naprosto fantastický. Už samotného mě nebaví psát o každém koncertu, že to bylo to nejlepší, ale víte co? Florence během několika minut opravdu nakopala většinu koncertů, které jsem živě viděl do zadnic. Vlastně je nakopala hned na samém začátku.


ČEKÁNÍ
Věděl jsem, že mě čeká náročný den. Nejdříve jsem musel do školy. Věděl jsem, že na Florence lidé stát před arénou od samého rána nebudou, ale s každou minutou má nervozita narůstala, takže se začaly hromadit myšlenky, že možná přeci jen tam lidé budou. Jelikož jsem měl tedy školu na tři hodiny (jediného předmětu) rozhodl jsem se po jedné hodině odejít. A jelikož jsem nemusel autobusem, který do Dublinu jede dvě hodiny, ale jel jsem autem, za hodinu jsem stál na zastávce tramvají na okraji Dublinu. K aréně jsem dorazil v jednu hodinu. U vchodu číslo tři stálo pět lidí a já jsem si jen říkal, kolik asi stojí u vchodu číslo jedna, protože ten je za rohem a od vchodu tři není vidět. U jedničky seděla skupinka čtyř lidí, z toho jednu dívku jsem už znal z čekání před koncertem Taylor Swift. Posadil jsem se k nim a začali jsme si povídat. Jedna dívka na Florence přiletěla z Francie, jen na otočku - na koncert a poté zase zpět. Čekání utíkalo překvapivě rychle. Možná proto, protože jsem tam jako jindy nečekal již od šesté od rána. Brzy, kolem druhé, byl postavený had do kterého jsme si naběhli, usadili a pozorovali jak pomalu přicházejí další lidé.

V šest hodin nás, jak už to tak je, pustili do priority entry, které je pro lidi s telefoním operátorem 3 (protože 3Arena, když to ještě byla O2 Aréna tak tu možnost měli lidé s O2 telefony). Priority entry je vlastně možnost pro ty co přijdou brzy, aneb lidi, co tam sedí a čekají půl nebo i celý den, vejít do arény 30 vteřin až minutu před tím než budou puštění všichni. Ono třicet vteřin se může zdát málo, ale v ten moment, kdy se otevře bariéra je i těch třicet vteřin k nezaplacení.


PŘEDKAPELA THE STAVES
Krátce po půl sedmé začalo pouštění. "Neutíkejte, neutíkejte," se ozývalo z každé strany takže jsem se proměnil v rychlochodce a nekoukal napravo na levo. U dveří do arény jsem byl jako první a už přede mnou byl otevřený prostor. Většinou do arény jdu z třetího vchodu, takže jsem se musel rychle zorientovat abych neběžel někam jinam, i když pódium bylo hned na levo ode mě. Viděl jsem, že lidé od vchodu tři byli rychlejší ale i tak jsem si našel krásné místo v první řadě u schodů a kousek na levo od hlavní stage, výhled na Florence, k nezaplacení. Následovala pak hodina a půl než nastoupila předkapela skupina The Staves, která lidi krásně po tom vyčerpání hezky uspávala...

Během toho čekání k nám přišel osobní bodyguard Florence a říkal nám abychom nepoužívali blesk při focení a také aby jsme netrávili moc času focením a natáčením aby viděla hlavně nás a ne naše telefony. Upozornil nás, že Florence pak bude skákat na bariéry tak abychom jí potom udělali místo a udělali pár kroků vzad. "Když se budete bavit Vy, bude se bavit i ona," řekl nám na konec.

...Nic proti The Staves, ale pokud Vás předkapela uspává, asi to není styl pro Vás. Občas se mi zdálo, že i samotné The Staves byly znuděné svou vlastní hudbou. Hlavně ta jedna členka na levo v kloboučku mi občas přišla jak pomalejší verze samotné Lany Del Rey (nic ve zlém k Laně - tu mám rád!), ale občas se tak znuděně houpala, že jsem si říkal: jestli jí to taky nudí jak to má bavit nás? Z těch asi osmi písní co zazpívali se mi líbili dvě. Když dívky oznámily, že jsme se dostali k poslední písni slyšel jsem jednu dívku stojící kousek za mnou jak nahlas řekla "No konečně."



KONCERT
A pak čekání na Florence + The Machine, kteří začali pár minut po deváté. Při čekání jsme si dost povídali aby čas trochu utíkal a přemýšleli odkud Florence přijde. Chtěl jsem si její příchod na píseň What the Water Gave Me natočit abych to měl zaznamenané, protože mi to přijde jako ikonický moment, pak strčit mobil do kapsy a naplno si užít Ship To Wreck a Shake it Out (má nejoblíbenější).

Kapela nastoupila za velkého potlesku na pódium a Florence nikde. Při hudebních festivalech to bylo tak, že kapela nastoupila z jedné strany a samotná Florence z druhé, ale na tomto koncertě členové kapely nastupovali z obou stran. Reflektory usmítěné na pódiu svítili z leva i z prava a tak nešlo moc vidět jestli se Florence chystá nebo už vůbec vychází. Křik i potlesk lidí celou arénou byl stále stejný a tak jsem se nestačil divit, když z ničeho nic, z čista jasna, jak pára nad hrncem se kousek na pravo ode mě až skoro přímo přede mnou objevila Florence a podala mi svou studenou ruku. Otočila se přede mnou a po schodech umístěných na pravé části hlavní stage vystoupala na pódium. "Co se to právě stalo?" Říkal jsem si a přitom si uvědomoval jak studenou ruku Florence měla. No tohle jediné gesto a já věděl, že tohle je show, která se zapíše mezi ty nejlepší.


Začala hrát What The Water Gave Me, která perfektně nahodila atmosféru a při následující Ship To Wreck se Florence, jak to u ní je zvykem, pořádně proběhla po pódiu od prava až doleva, skákala a celá aréna s ní. Naprosto dokonalá Shake It Out začala s tím, že Florence poprosila celou arénu jestli by jsme byli jejím sborem. Moji nejoblíbenější píseň jsme si jak jinak patřičně užil, vychutnával si vzácné moment, kdy se Florence zastavila v tom svém skákání a přímo přede mnou natahovala lidem mikrofon. "Shake it out, shake it out.. ouwohou."


Pak následovalo Bird intro a já věděl, že se musím připravit protože právě při následující Rabbit Heart (Raise it Up) Florence běhá podel první řady pod pódiem. A to jsem natočené mít chtěl. Začala ona píseň, dostali jsme se do té oné části, kdy hrají jen klávesy a Florence vybízí lidi aby začali skákat, a poté ona sbíhá z pódia a proběhne se opět přímo přede mnou. Běží na levo a pak do zádu na pravo. Podává ruce, pleská natažené dlaně. Poté se otáčí a běží přímo k nám. Naběhne, vyskočí na bariéru a přímo vedle mě, nade mnou Florence zpívá refrén Rabbit Heart "This is a gift, it comes with a price.." Dokonce se mi podařilo natočit moment, kdy mě Florence drží za ruku, a pak když se dotýkala našich čel. Prostě neskutečný okamžik.

Rabbit Heart (Raise it Up - front row)


"Jste připravení si zatančit?" Florence uvedla píseň Delilah následovaná naprosto neskutečnou You've Got The Love. Poté na Florence začala jedna dívka křičet, že Florence omylm umazala bílé kalhoty zelenou barvou, kterou měla na své dlani. Florence jí moc nerozuměla takže do publika řekla, "Ona má na sobě zelené kalhoty," a zatleskala jí. Poté dodala "Všichni na sobě máme dnes kalhoty!" A opět zatleskala aréně. Poté se na jednu dívku podívala a řekla "Nejsi to ty, kdo nám včera na pódium hodil podprsenku?" A tím Florence zapříčinila to, že jí během show poté na pódium ženy házely podprsenky. Bílá, poté fialová, i červená. "No kalhoty nám ještě nikdo nehodil," řekla a gestem dlaní vybýzela aby někdo hodil své kalhoty. Nic.


Show pokračovala písní How Big, How Blue, How Beautiful následovaná písní Cosmic Love u které se celá aréna zapojila do zpěvu a strhla samotnou Florence, které se na tváři objevilo pár slz. "Then I heard your heart beating, you were in the darkness too. So I stayed in the darkness with you.." Po tomhle fantastickém okamžiku následovala Long & Lost a poté naprosto divoká Mother. Velkým fanouškem písně Mother asi nebudu, možná časem, ale konec té skladby byl naprosto fantastický. Následovala menší změna setlistu narozdíl od první show v Belfastu a Florence vynechala píseň St Jude. Poté následovala skvělá Queen of Peace.


Florence je prostě živel. Běhá sem a tam a vůbec se nezastaví. Skáče, tančí, točí se, běhá z jedné strany na druhou, občas při výjimečných situacích se i na chvilku zastaví. Energie naprosto ohromující. Nepotřebuje mít kolem sebe dvacet tanečníků a přesto strhne svou energií celou arénu.

Skladba Spectrum pak navázala v show a vše se dopracovalo až ke všem milované Dog Days Are Over. Harfa začala vydávat své tóny a lidi začali tleskat do rytmu tlesktlesk-tles tlesktlesk-tles tlesktlesk-tles. Skákání během celé písně nesmělo chybět jak u Florence tak u publika. Poté Florence všechny požádala aby si sundali nějakou část svého oděvu a mávali s ní nad hlavou zatímco k tomu budou skákat. Nad hlavami lidí se objevili třička, šátky i mikiny. A na povel "jedna dva tři, jednadvatři!!" začali všichni skákat jak o život a k tomu ještě nad hlavou mávali tím, co ve své ruce drželi. Na konci písně Dog Days are Over ještě Florence skočila z pódia pro vlajku proběhla se kolem první řady a zpět na pódium.


Florence se po tomto výkonu rozloučila a odešla. Aréna šílela a řvala. Poprvé v život jsem slyšel jak lidé na tribunách šíleně dupou a dožadují se přídavku. Aréna řvala, tleskala, volala, hulákala, lidé na tribunách dupali jak o život. Kapela se vrátila a do hudebního podkresu písně What Kind of Man i samotná Florence, před kterou, pomalu kráčející k mikrofonu, přistály kalhoty - černé rifle. Florence se rozesmála. Někdo jí na pódium hodil rifle. Odnesla si je mimo a vrátila se k mikrofonu aby touhle peckou strhla celou arénu. Opět a naposled seskočila z pódia a vrhla se opět na zábrany tentokrát na opačné straně. Celá show skončila dramatickými bubny podtrhující píseň Drumming Song. Věděl jsem, že toto je poslední song večera a rozhodl jsem se ze sebe vydat všechnu zbylou energii - takže z mé strany následovalo skákání, tleskání, řvaní, zpívání vše společně s Florence. Nezastavitelná dokonalost sama.




What Kind of Man

Domů jsem se dostal ve dvě ráno. Unavený ale přesto tak nějak plný té energie a adrenalínu. Naprosto neskutečná show. Dvakrát jsem se s Florence držel za ruku a jednou jí měl přímo vedle sebe, tedy vlastně nad sebou. Už víte proč Florence nakopala většinu show co jsem viděl do zadku? Bylo to fantastické! Ta angína, kterou si těď z toho větrného počasí léčím za to stála.




moje a její (studená) ruka





A na konec ještě tourbook.


Dodatečně přidávám ještě dvě krátká videa písní Queen of Peace a How Big, How Blue, How Beautiful.




 

7 people judged this article.

Comments

1 rovnejinak rovnejinak | Email | Web | 11. september 2015 at 18:17 | React

Nádhera T_T

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement